Jak jsi mohl?
Jak jsi mohl?
Když jsem byla štěňátko, zabavovala jsem tě svým rošťačením a rozesmívala jsem tě. Nazýval jsi mě svým dítětem a přes mnohým rozkousaným bačkorám a několika „ zavražděným“ polštářům jsem se stala tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem byla zlá, zahýbal jsi nade mnou prstem a ptal jsi se: Jak jsi mohla?!- ale nakonec jsi mi vždy odpustil, svalil jsi mě na hřbet a poškrábal na břichu. Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než jsi předpokládal, neboť jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli. Pamatuji si té noci, když jsem byla přitulená v posteli k tobě, naslouchající k tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu( mě jsi dal jen kornoutek, protože víš že zmrzlina není dobrá pro psy) a spala jsem na sluníčku, když jsem čekala na tvůj příchod domů na konci dne. Postupně jsi začal trávit více času v práci a na své kariéře a více času jsi věnoval hledáním lidského partnera. Čekávala jsem na tebe trpělivě, utěšovala tě, když jsi měl zlomené srdce a byl jsi zklamaný, nikdy jsem ti nevyčítala zlé rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a těšila jsem se s tebou, když jsi se zamiloval.
Ona, teď už tvoje žena, není „psíčka“- ale i tak jsem jí přivítala v našem domě, snažila se jí projevit svojí náklonnost a poslouchala jsem jí. Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišli miminka a já jsem byla vzrušená spolu s tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, jejich vůně a také jsem se chtěla o ně starat. Ale ty a ona jste se obávali, že bych jim mohla ublížit a já jsem trávila většinu času zavřená v jiné místnosti a nebo v kleci. Och, jak jsem se chtěla líbit, ale stala jsem se „zajatcem lásky“. Když vyrostli, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšeli se na mojí srst a tahali se za ní nahoru na svoje vratké nožičky, šťouchali mi prstíky do očí, zkoumali moje uši a dávali mi pusinky na nos. Milovala jsem to všecko okolo nich a jejich dotyk – protože tvůj dotyk byl teď jen občasný – a kdyby bylo třeba, bránila bych je vlastním životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí a naslouchala jejich trápením a tajným snům a spolu jsme čekali na zvuk tvého auta na příjezdové cestě. Bývaly časy, že když se tě jiní ptali, jestli máš psa, ty jsi vytáhnul z peněženky mojí fotku a povídal jsi jim o mě příběhy. V posledních rocích už jen povíš „ano“ a změníš téma.
Už nejsem „tvůj pes“, ale „jen pes“ a rozčilují tě všechny vydání za mě. Teď máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a ty a oni se budete stěhovat do bytu, kde není dovolené mít zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svoji rodinu, ale byly časy, když já jsem byla tvoje rodina.
Byla jsem vzrušená z cesty autem, když jsme přišli k zvířecímu útulku. Byli tam cítit psi a feny, strach a beznaděj.Vyplnil jsi papír a povídal: „Vím, že jí najdete dobrý domov“. Pokrčili rameny a věnovali ti bolestný pohled. Poznali reálnost umístění psa ve středním věku, i když je „s papírama“. Musel jsi vyprostit prsty tvého syna z mého obojku, když křičel „né, taťko! Prosím nenech jim sebrat mého psa“! A já jsem měla o něho starost; jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil jsi se se mnou poplácáním po hlavě, vyhnul jsi se mému pohledu a zdvořile jsi odmítl sebrat si můj obojek a vodítko. Pospíchal jsi, neboť jsi měl nějaký termín a teď mám jeden i já.
Když jsi odešel, ty dvě paní povídaly, že jsi pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi žádný pokus najít mi nový domov. Potřásly hlavou a povídaly „jak to mohl“? Věnují nám tu v ůtulku tolik pozornosti? Kolik jim to jejich nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás, samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnohými dny. Nejprve jsem vyskočila a podívala se ke vchodu vždy, když někdo procházel okolo mého kotce, doufajíc, že jsi to ty – že jsi změnil názor- že to celé byl jenom zlý sen…. a nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mě zajímá, někdo, kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že nemůžu soupeřit o upoutání pozornosti s rošťačením šťastných štěňat, neuvědomujících svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího kouta a čekala jsem.
Zaslechla jsem její kroky, když přišla na konci jednoho dne a kráčela jsem za ní podél uličky do oddělené místnosti. Velmi tichá místnost. Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a povídala mi, abych se nebála. Srdce mi bušilo z předtuchy toho, co přijde, ale mýsil se v tom i pocit úlevy. Zajatec lásky odešel v příběhu dne. Jak to už mám v povaze, víc jsem měla starost o ní.Břemeno, které nosí, jí hrozně tíží, i já to vím stejně jako jsem rozeznala každou tvojí náladu. Jemně mi stáhla přední nohu a slza stekla dolů po tváři. Oblízla jsem její ruku stejně, jako jsem tě byla zvyklá utěšovat před mnohými roky. Odborně vsunula jehlu do mojí žíly. Zacítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích milých očí a zamumlala jsem „Jak jsi mohl“? Možná protože rozuměla mé psí řeči, povídala: „Je mi to tak líto“. Pohladila mě a spěšně vysvětlovala, že je to její práce zabezpečit, že půjdu na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat a kde se nebudu muset bránit – místo plné lásky a světla, tak odlišné od toho místa na Zemi. A s posledním douškem mojí energie jsem se jí snažila přesvědčit zavrtěním mého ocásku, že moje „Jak jsi mohl?“ nebylo myšlené na ní. Bylo to určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe myslet a čekat na vždy. Kéž by ti každý v tvém životě prokázal takovou věrnost.
Konec.
Poznámka autora: Jestli Vám článek „Jak jsi mohl?“ vtlačil slzy do očí tak jako mně, když jsem ho psal je to proto, protože je to příběh složený z osudů miliónů zvířat, které umírají každý rok v útulcích. Vítána je snaha všech, kteří by si chtěli článek dále šířit pro nekomerční účely, pokud připisují poznámku s autorským právem. Prosím, používejte ho na vzdělání lidí na svých stránkách, časopisech, na informačních tabulích útulků a veterinárních ošetřoven. Děkuji, Jim Willis