Štěňátko od „téhož chovatele“
Štěňátko od „téhož chovatele“
Nepamatuji si mnoho o místě, kde jsem se narodil. Bylo to stísněné a tmavé místo a lidi si námi nikdy nechodili hrát. Pamatuji si mámu a její měkou srst, ale byla často nemocná a velmi hubená. Měla jen velmi málo mlíka pro mě a mé bratry a sestry. Pamatuji si , že mnozí z nich umřeli a velmi mi chyběli. Pamatuji si na den, když mě sebrali od mámy. Byl jsem velmi smutný a vystrašený, moje mléčné zuby sotva vyrostly a opravdu jsem ještě měl být u mámy, ale ona byla tak nemocná a lidi stále říkali, že chtějí peníze a leze jim na nervy ten nepořádek, co já a moje sestra děláme. Tak nás dali do klece a vzali na neznámé místo. Jen nás dva.
Mačkali jsme se k sobě a byli jsme vystrašení; stále nás nikdo nepřišel ani jen pohladit. Tolik nových objektů a zvuků a pachů! Jsme v obchodě, kde je tolik různých zvířat! Některé piští, jiné mňoukají, další pípají. Moje sestra i já jsme natlačení v malé klícce. Slyšíme tu i jiná štěňátka. Vidím lidi, kteří se na mě koukají, líbí se mi „malý lidi“, děti, vypadají tak mile, jako by si chtěli se mnou hrát. Celý den zůstáváme v malé kleci; někdy protivní lidé bouchnou do skla a vylekají nás. Často nás vyndají ven, aby nás ukázali lidem. Někteří jsou jemní, jiní nám způsobí bolest, vždy povzdechnou „ach, jaká jsou rozkošná, chtěl bych jedno!“ ale nikdy si nás nikdo nevezme.
Moje sestra umřela minulou noc, když byla v obchodě tma. Položil jsem si hlavu na její jemný kožíšek a cítil jsem, jak život uniká z jejího hubeného těla. Slyšel jsem je povídat, že byla nemocná a že by mě měli prodat za sníženou cenu, abych co nejdříve opustil obchod. Myslím, že moje tenké zavytí bylo jediným projevem smutku nad mojí sestrou, protože její tělo ráno vyndali ven z klícky a zakopali.
Dnes přišla jedna rodina a koupila si mě! Och, šťastný den! Je to milá rodina. Opravdu, opravdu mě chtějí! Koupili mi misku a krmivo a malé děvčátko mě drží něžně v náručí. Mám jí tak rád! Mamka a taťka říkají, že jsem milé a dobré štěně! Dostal jsem jméno Anděl, či Andělík. Rád olizuji moje nové lidi. Rodina se o mně vzorně stará, mají mě rádi a jsou něžní a milí. Jemně mě učí, co je správné a co ne, dávají mi dobré jídlo a hodně lásky. Snažím se jim zavděčit, těmto úžasným lidem. Mám velmi rád malé děvčátko a rád si s ním hraji a naháním.
Dnes jsem byl u veterináře. Bylo to zvláštní místo a já jsem se bál. Dostal jsem nějaké injekce, ale moje nejlepší kamarádka, malé děvčátko, mě jemně držela a povídala, že to bude v pořádku. Tak jsem se uklidnil. Veterinář musel povídat něco smutného mojí milované rodině, protože vypadali strašně nešťastný. Zaslechl jsem něco jako „ těžká displazie kloubů“ a něco o mém srdci…
Slyšel jsem veterináře zašeptat něco o „stejných chovatelích“ a že moji rodiče určitě nebyli testovaní. Nevím co to všecko znamená, ale bolí mě vidět mojí rodinu takhle smutnou. Ale stále mě milují a já je mám stále velmi rád.
Už mi je 6 měsíců. Ve věku, když jsou jiná štěňátka silná a bláznivá, mě hrozně bolí když se jen pohnu. Bolest nikdy nepřestává. Bolí mě běhat a hrát si s mým milovaným děvčátkem, a těžko se mi dýchá. Snažím se ze všech sil být silným štěňátkem, jakým bych měl být, ale je to tak těžké! Láme mi srdce, když vidím děvčátko tak smutné a když poslouchám mamku a taťku co povídají „asi už nastal ten čas“. Několikrát jsem byl na tom místě u veterináře a zprávy nikdy nebyly dobré. Vždy mluvili o „dědičných problémech“. Já přece chci jen cítit teplé slunečné paprsky a běhat, hrát si a tulit se k mojí rodině.
Minulá noc byla nejhorší. Bolest byla mým stálým společníkem. Teď mě už bolí se i postavit a napít se. Chci se postavit, ale můžu jen kňučet od bolesti.
Vzali mě naposledy do auta. Všichni jsou takoví smutní a já nevím proč. Byl jsem zlý? Snažil jsem se být dobrý a mít všechny rád, co jsem dělal špatně? Och, jen kdyby ta bolest pominula! Kdybych jen mohl osušit slzy mého děvčátka! Vystrčím jazyk, abych jí olízl ruku, ale můžu jen kňučet od bolesti. Stůl u veterináře je tak studený. Tak hodně se bojím. Všichni lidi mě objímají a hladí. Pláčou do mého kožíšku. Cítím jejich lásku a smutek. Podařilo se mi jemně oblíznout jejich ruce. Ani veterinář nevypadá dnes tak přísně. Je jemný a cítím jakousi úlevu. Děvčátko mě něžně drží a já jí děkuji za všechnu lásku, co mi dala. Cítím jemné píchnutí v přední tlapce. Bolest začíná ustupovat. Cítím jak na mě přichází pokoj. Teď jí můžu něžně olíznout ruku. Začínám vidět sny, vidím přicházet mojí mámu a moje bratry a sestry na vzdáleném zeleném místě. Říkají že tam není bolest, jen pokoj a štěstí.Dávám mojí rodině sbohem jediným způsobem, jak vím – slabým zavrtěním ocásku a přitulením se. Doufal jsem, že s nimi strávím mnoho, mnoho měsíců, ale nebylo mi to osudné. „Víte“, povídal veterinář, „štěňátka v obchodech nepochází od etických chovatelů“.
Bolest už ustává a já vím, že přejde mnoho roků, až zase uvidím moji milovanou rodinu.
Kdyby se to jen všecko událo jinak!!!
Tento příběh se může kopírovat a publikovat v naději, že to zastaví neetické chovatele a těch, co chovají jen pro peníze a ne ze snahy co nejvíce pomoci plemenu.
[Copyright 1999, J.Ellis]